.:Prokletí:. - I. Paprsek beznaděje

A/N: Show začíná, takže netrpěivě očekávám vaše reakce. ;o)

Seděl v koruně rozložitého starého kaštanu už víc jak hodinu. Kolem prošlo několik nic netušících lidí, měl tedy víc než dost příležitostí, aby dal svým loveckým pudům volný průchod. Jenže ho stále brzdil pocit, že něco je špatně… Ale tušil, že nebude trvat dlouho a už dál nebude schopný vzdorovat tomu hlasu, který mu neúnavně našeptával, že musí zabít.
Musí!
Zatnul nepřirozeně dlouhé nehty do kůry stromu a z posledních sil se snažil opanovat. Marně. Jeho tělo si žádalo své.
Z předchozích dvou zkušeností už tušil, že pokud by se nenasytil, začal by malátnět a slábnout. A to on nechtěl. Panicky se obával vlastní smrti, v tomto ohledu si nedělal žádné iluze, že je nějaký hrdina, nebo že by se snad mohl dostat do nebe. Kdepak nebe! Jenom povídačka pro děti a na ty on nevěřil. Žil koneckonců v jednadvacátém století a náboženství mu říkalo asi tolik jako kvantová fyzika.
Velmi zřetelně cítil, jak se mu na zátylku vzpřimují chloupky. Ano, jeho tělo vnímá tep krve a její omamnou vůni. Nedaleko je někdo, kdo mu pomůže tuto noc umlčet ten vtíravý hlásek v hlavě. Poslední moment než se nadobro odhodlal snést se dolů na nic netušící ženu, proběhlo mu hlavou zoufalé přání, aby se to znovu neopakovalo… Aby to bylo naposled a on už nikdy nemusel tohle udělat. Nikdy neměl násilnické sklony, naopak se v dětství všech chlapeckých rozmíšek stranil. Ani na střední škole, kde bylo snem většiny jeho vrstevníků věnovat se výbušným sportům typu americký fotbal, se do podobných aktivit nepouštěl. Raději vysedával v debatním kroužku a úspěšně se snažil přesvědčovat spolužáky i o tom, čemu sám nevěřil.
Pouze tehdy, když se matčin přítel opil na firemním večírku a bujarou náladu si hodlal vybít na nic netušící ženě, zasáhnul. A tehdy… tehdy to začalo. Tohle bylo ovšem to poslední na co by si přál myslet a tak nechal podrážky sklouznout po vlhkém povrchu a snášel se na dosah vyhlédnuté oběti.
Ještě ve vzduchu cítil, jak se mu prodlužují nehty, které teď víc než lidské připomínaly ty, které už před tolika lety obdivoval u Johnnyho Deppa*. Špičáky mu během bleskurychlé proměny také měnily tvar a především délku, až mu upírsky vyčuhovaly pod horním rtem.
Když se jeho drápy setkaly s ženiným ramenem a mělce pronikly do trapézových svalů, stalo se naráz několik věcí, které si nebyl schopen logicky uspořádat. Napadená hlasitě vykřikla, ale nikoli bolestí, jak by se snad dalo předpokládat, ale zlostí, a zároveň ho cosi udeřilo a donutilo ustoupit.
Nechápal, co se stalo, a zrzka mu ani nedala možnost, aby to zjistil. Jednou rukou si z podpažního pouzdra skrytého pod volným černým sakem vytáhla Glock, který okamžitě zamířila zmatenému mladíkovi na hlavu. Mezitím druhou rukou nacvičeným pohybem vytáhla hrozivě vyhlížející vojenský nůž.
"Čím dál tím hloupější," prohlásila bez návaznosti a nijak nedávala najevo překvapení nad tím, že ji právě napadlo stvoření, o kterých by sám útočník ještě před několika měsíci s jistotou tvrdil, že neexistují.
Prokletý vypadal, že vůbec neví, co si o podivném a neočekávaném vývoji situace myslet. Touha po krvi ho neúprosně sžírala a oběť, na kterou zaútočil, se hodlala bránit. Ne, dnes mu štěstí opravdu nepřeje.
"Ani to nezkoušej," varovala ho, jako kdyby mohla číst jeho myšlenky na druhý lovecký pokus.
Nehledě na zbraně a varování proti zrzce vyskočil. Byl přeměněný a už nedokázal uvažovat v běžných lidských rozměrech, natož se ovládat. Existovalo jen jedno… prostě musel.
S lehkostí ho odhodila několik metrů od sebe a než se vůbec stačil vzpamatovat, opírala se mu kolenem o hrudník, ostří přiložené ke krku.
"Doufám, že víš , co se stane, když ti uříznu hlavu?"
Ztěžka vydechoval a snažil se přemýšlet. Pistoli nebylo nikde vidět, v boji na blízko byl stejně výhodnější nůž.
"Chcípneš," informovala ho naprosto nezúčastněným hlasem a odněkud vytáhla temně rudý pytlík, který zuby okamžitě roztrhla.
Mladíkův obličej zalila hemoglobinová záplava. Hltavě polykal vytékající krev a v hlavě se mu znovu a znovu utvrzovalo poznání, že tenhle pocit se nedá srovnat zhola s ničím. Vše, co prožil před svým Přerodem bylo nicotné ve srovnání s prožitky Prokletého ukojujícího tuto základní potřebu. Ani by ho nepřekvapilo kdyby zjistil, že má erekci.
Kdyby je v tu chvíli někdo pozoroval, pravděpodobně by si myslel, že ho prostě a jednoduše musí šálit zrak. To, co by viděl, by bylo natolik bizarní, že by to racionálně uvažující člověk nemohl považovat za skutečnost. Drobná zrzka kolenem přidržuje u země něco, co sice z větší vzdálenosti mohlo připomínat člověka, ale zblízka už se podobnost vytrácela. Na krku tomu podivnému tvorovi drží obrovskou kudlu a zároveň do něj lije něco červeného…. Krev? Náhodný pozorovatel by si zřejmě protřel oči a utvrdil se v tom, že nedostatek spánku jeho tělu opravdu nedělá dobře, a odešel domů, kde by na celou tu divnou záležitost rychle zapomněl a tentokrát se pořádně vyspal.
Jakmile žena vlila do ležícího Prokletého většinu připravené tekutiny, začalo to vypadat, že se dostává z nejintenzivnější (a tím pádem i nejnevypočitatelnější) fáze přeměny. Zorničky se mu začaly pomalu zmenšovat a zrzka mohla poprvé zahlédnout barvu mladíkových duhovek. Zatahování drápů a tesáků doprovázel Prokletý sotva slyšitelným sykotem. Ještě si nestačil zvyknout na nepříjemný pocit, kdy se vracel do zdánlivě lidské podoby.
Žena ho spokojeně pozorovala a když usoudila, že bude únosně riskantní pustit ho, odtáhla ostří od mladíkova krku a postavila se. Nůž ale neuklidila.
Trvalo ještě několik minut než byl Prokletý schopen mluvit.
"Ty… kdo jsi?" zeptal se poněkud hloupě trpělivě postávající zrzky.
"Kdo asi tak?" oplatila mu.
"Nebojíš se mně?!"
"Nebojím. Není důvod," odvětila s náznakem pohrdání v hlase. "Takových jako ty už jsem viděla spoustu. Ale neměli takové štěstí."
"Štěstí?"
"Nepřežili to."
Mladík prudce vydechnul a nevědomky si rukou přejel po hrdle, kde ještě téměř cítil dotek chladné oceli vojenského nože.
"Kdo jsi?" ptal se mladík znovu s jasně vycititelným podtónem strachu.
"To, co jsi i ty," řekla odtažitě. "A teď pojď, na otázky bude spousta času."
"Kam jít?"
Nedůvěřoval jí, proč by taky měl? Není to zas tak dlouho, co se chystali navzájem se zabít, tedy alespoň on se o to pokoušel jistě - vždyť ještě teď vidí, jak jí z ramene pomalu vytékají praménky krve! Nehledě na pomrkávající ostří v její dlani.
Uvědomila si, kam se Prokletý dívá a lhostejně mávla rukou.
"Za chvíli se to zatáhne."
Moment si ji měřil - nepříliš vysokou, ne zrovna hezkou s bledým, jemně pihatým obličejem. Rány zející v rameni ji očividně nechávaly klidnou. Se zatrnutím si uvědomil, jak asi musí být silná, když s takovou lehkostí odrazila jeho útok. Byla nebezpečná, byla jako on…
Jenže tu hrála roli i možnost, že by mu třeba mohla pomoct, nějak ho zbavit toho… toho všeho. Vypadalo to, že ví víc než on a že by mu snad mohla odpovědět na některé otázky, které si kladl už ode dne, kdy se ukázalo, že není tím, za co se celý svůj život považoval.
"Dobře, kam chceš jít?" souhlasil nakonec.
Zrzka neodpověděla, ale alespoň zastrčila nůž do pouzdra pod sáčkem. Mladík zahlédnul i ukrytou pistoli a zapochyboval, že udělal dobře, když souhlasil, že s ní půjde bůhvíkam.
Když se chystala opět cosi vytáhnout ze saka, Prokletý zbystřil. Zrzka se na něj pobaveně zašklebila a z podávala mu kus světlé látky.
"Kapesník?"
"Na obličej…"
Zmateně se na ni podíval.
"Kapesník? Na obličej?"opakoval po ní hloupě.
Zrzka protočila oči.
"Máš ho celej od krve," informovala ho.
"Ach-"
"Neáchej mi tu a utři si to," řekla a jala se zakrýt vlastní rány na rameni, které by mohly přilákat nechtěnou pozornost.
Prokletý si spěšně z obličeje smazával nepravidelně rozeseté šmouhy a jakmile byla zrzka s jeho vzhledem spokojena, zavelela k odchodu z parku. Prokletý si odevzdaně povzdechnul a ženu váhavě následoval.

*ve filmu Střihoruký Edward

A/N: Druhá kapitola již k mání na silwen.blog.cz :o) Pokud se tu ovšem nesetkají Prokletí s odezvou, budou další kapitoly zveřejňovány už pouze na mých stránkách.